Když je čas povolit

Jsou chvíle, kdy toho neseme víc, než si uvědomujeme.

Něco drží naše mysl.

Něco naše tělo.

A něco zůstává ukryté hluboko uvnitř.

Často jsme si na to zvykli natolik, že už ani nevíme, jaké to je být opravdu uvolnění.

Právě proto máme rády tělové svíce.

Ne proto, že by za nás něco vyřešily.

Ale protože vytvářejí prostor, ve kterém může tělo i mysl na chvíli povolit.

Stejně jako vosk svíčky měkne působením tepla, i člověk někdy potřebuje jen bezpečný prostor, aby mohl uvolnit to, co už dávno nemusí nést sám.

Každé setkání začíná rozhovorem.

Nasloucháme tomu, co právě prožíváš.

A společně hledáme místo, které si žádá pozornost.

Někdy přichází úleva do těla.

Jindy do dechu.

Někdy se uvolní emoce.

A někdy člověk jen odchází s pocitem, že se mu zase o něco lehčeji dýchá.

To úplně stačí.